S prvním ranním světlem pod víčky se budím do klidu, který se ve městě už těžko hledá. Místo kontrolování telefonu vítám nový den hlubokým nádechem, poslouchám šumění a zpěv ptáků. Na snídani si povídáme, nikdo nespěchá – smích a sdílení mají víc prostoru. Dopolední cesta lesem není závod, jen příležitost dívat se kolem a naslouchat. Uprostřed dne se zastavíme, někdy zacvičíme nebo se prostě jen posadíme v trávě. Překvapivě rychle se myšlenky uklidní a čas získá nový rytmus. Večer patří ohni – je teplý, voňavý a zve ke krátkým rituálům a vyprávění. Ukládám si do mysli drobné radosti. Když usínám, jsem klidný, s pocitem, že jsem byl celý den opravdu přítomen.